DIPLOMATKA NA TRIPU

Leckdy mnou jímá pocit, že jsem na tripu celý den. Občas zase přemýšlím, že bych potřebovala víc. Dnes mám však na mysli trip trochu jiný. Přijatelnější. A to cestu.

Cestu bez dětí! Efekt je skoro stejný…. Zostření barev, náhlá pestrost okolního světa, pocit lehkosti, volnosti, člověk má pocit, že může všechno a hned.

Je ráno, nechápu koho napadlo vzít si ty pitomý kufříky s tučňákama? Nejspíš jeho, protože mu za to vynadám. Jedu se předvést do Nizozemí, jako něžná víla do země tulipánů a při tom mám táhnou tenhle krám.

Jsem ujištěna, že v Amstru jsou daleko větší exoti než my dva s kamerou na čele a kufříky našich dětí.

No dobře stejně ještě lamentuju, to bych nebyla ženská.

Ve výtahu ještě poznamenám, že se mi nechce. Jsem si jista, že kdybych nebyla tak okouzlující jedna by mi přilítla.

Odvoz na letiště už čeká. Rychle pozdravím a vysvětluju proč ta stylová zavazadla.

V ceně výhodné letenky je jen příruční zavazadlo. Nic lepšího jsme nevymysleli.

Pochybuju, že by něco lepšího vůbec existovalo.

Po cestě slýchám otázky, jak se těšíme na let a konečnou destinaci. Neodpovídám, kdybych otevřela pusu jisto jistě se pozvracím. Na druhou stranu otázka by byla zodpovězena.

Debata se stále točí kolem letadla. Přemýšlím kolik let je za uškrcení v afektu.

Z okénka zahlédnu letiště z myšlenek na škrcení se rychle přeorientuji na modlení.

Vracím se zpět v čase, kdy jsem přísahala na holej pupek, že nikdy nepoletím.

Tak to nevyšlo….uklidňovala mě jediná myšlenka a to ne nijak výrazně. Při koupi leten jsem ho nenásilně donutila, aby zarezervoval nejbezpečnější sedadla v letadle.

Voalá jsme tady. Ještě pár fotek s tučňáčí bagáží a jdeme do toho.

Noha mi cuká směrem k východu, ale už se nedá couvnout. Provedeme potřebné bezpečnostní úkony a jdeme do kuřácké kavárny. Letí nám to až za hodinu a půl.

Objednávám si malé pivo za osm pětek, protáčí se mi panenky nervozitou a jsem dojata místními cenami. Sledujeme odlety. Ten náš se zpozdí o půl hodinu. Paráda, další minuty nervozity k dobru. Objednávám další předražené pivko. Je to 12tka tak už je mi to pomalu jedno.

Ještě si stihneme pochutnat na panini za 140kč a spokojeně odcházíme na sedadla k námi přidělenému gatu.

Pivo splnilo svůj účel, nervozita opadá, začínám se i těšit. Bohužel se projevilo i na častém odbíhání na malou.

Jsem sice posilněna dvěma dvanáctkama za 160kč, ale abych lítala v letadle na hajzlík, kde mě to vycucne do 10kilometrové propasti na to koule nemám.

Jdu pro jistotu na letišti asi 7krát. Vypadá to, že to stačí. Suché rty svědčí o tom, že už v sobě nemám žádné tekutiny.

Fronta do letadla je celkem slušná. Všichni cestující zkouší, zda se jim příruční zavazadla vejdou do přistavených zkušebních kapslí. Vypadá to, že ti naši slavní tučňáci se tam prostě nevejdou!

Jsme na řadě, tak co?? Rvu to ta, přičemž na sebe samozřejmě upozorním. Paní co kontroluje letenky je moc milá, prý máme krásná zavazadla a jestli se děti nezlobí.

HAHA.

Při vstupu do letadla se letušky rozplývají nad našimi lovely baggage.

Buď jsou velice dobré herečky, nebo se jim opravdu líbí.

S těma exotama to asi nebude úplně mimo mísu.

Jsem podezřele v klidu. Vypadá to, že Amsterdamské ovzduší působí na dálku.

Let se mi sakra líbí i když jsem tvrdila, že prostě nebude a basta.

Dvakrát mrknu a jsme na místě.

Cítím se jako protřelá cestovatelka. Taky se tak tvářím. Už jsem přece letěla a co je víc?

Přistihnu se, že se těším na zpáteční let. Chyba, ale o tom později.

Míříme ven na vítěznou cigaretku. S tabákem jsme tu asi jediní. Hned mě závan trávy praští do nosu. A to mě provází celý víkend. Popravdě z nosu jsem ho dostávala ještě tři dny po příjezdu domů.

Amstr je takový reálný Sin City. Red light ulička, sex show, všude konopí, občas vás přejede skútr či kolo na chodníku i mimo něj. Žádný pravidla absolutní anarchie.

Sem tam chlapík v postranní uličce nabídne i kokain.

Potkáte tu různý sorty turistů. Ihned poznáte, za čím sem přijeli.

Parta anglicky mluvících kluků, si dává brčko. Je vidět, že je to asi to nejlepší v životě a taky nejsilnější. Vypadá to, že jim vybouchnou hlavy a rozletí se do všech stran. Místní by si toho ani nevšimli. Určitě by chlapci nebyli první.

Postarší rusky mluvící pánové směřují ke kójkám v red light uličce, kde na ně mávají slečny v mém věku.

Obtloustlí muži se zlatými prsteny i zuby vás lákají na sex show. Dneska prej zaručena spokojenost. V hlavní roli černoch a asiatka.

A rodiny s dětmi, které projedou celé město po kanálech.Napadá vás, jestli výletní loďka jede i redlight uličkou? Nejede. Dětem si myslím bohatě postačí všudypřítomný kouř z cofee shopů.

Na své si tu tedy přijdou všichni.

V směs jsem vážně spokojená. Amsterdam je krásný na množství turistů relativně čistý, například oproti italským Benátkám.

Najíte se na každém rohu.

V uličkách se střídají obchody s jídlem s obchody se suvenýry a různými výrobky z trávy.

Pokud vás zajímá jaký je déšť v Amsterdamu tak úplně stejný jako u nás.

Počasí opravdu jedna báseň.

Vítr, který mnou lomcuje, jako hadrovým panákem lehce poponese směrem ke mně dým z hloučku hulících návštěvníku tohoto města.Právě v čas, je den odjezdu. Na holandskou trávu jsem si netroufla. Tak to mám alespoň z druhé ruky.

Sbaleno, poslední výlet po městě a můžeme vyrazit směr letiště.

Nadšení, které mě pohltilo při příletu se mě jaksi pouští.

A to ve chvíli kdy si uvědomím jaké je vlastně počasí. Mám doslova stažený zadek.

Pro okolí musím vypadat lehce maniodepresivně.

Chvíli si zpívám ,,i believe i can fly“, ale do toho mi cuká v oku a polívá mě studený pot.

Nějaký pán při odbavování pořád nechápe, že mít jen jedno příruční zavazadlo opravdu znamená mít jen jedno příruční zavazadlo. Svou taštičku přes rameno, ale odmítá odložit. Je vyzván asi 40krát načež tak učiní. Je divnej. Pořád ho sleduju, když si toho všimne, sleduje on mě. Neee má vousy a zlej pohled.

Let se zpozdí o hodinu. Konečně nastupujeme do letadla. Pomalu postupujeme po schodech, procházíme okolo motoru. Přemýšlím, jestli v něm má takhle rachtat. Bůh ví…

Zaženu myšlenku na pána s vousama a rachtající motor.

Všichni už sedíme, zavadla jsou na svých místech, můžeme frčet domů.

Stoupáme, na motor i vousáče už jsem zapomněla. To jsem ale husa.

Letadlo se naklání a v trupu pod námi to zní, jako když ho někdo brousí pilkou.

Posádka to ignoruje. Blednu…

Posádka běží do zádi letadla. Zelenám….

Když se přemístí, chichotají se a šeptají si. Aha, tak já se už vidím v nebíčku a stevardi si tu asi hrají na honěnou.

Lítání se mi nelíbí… Větřík se nás nemíní vzdát ani nad naším domovem. Letadlo chvilkami připomíná centrifugu. Předpokládám, že po přistání se mi všechny orgány vrátí na své místo. To mne trochu uklidňuje.

Už chci domů, chci svoje šílený děti. Ať mi klidně skáčou po hlavě. Berou mi jídlo, svobodu, hygienu , poslední zbytky nervů. Vždyť já to miluju.

Jsme na zemi. Žijeme.

Rozloučíme se s letištěm a jedem domů. Po cestě shrnujeme svoje zážitky.

Snažíme se aklimatizovat na air without ganja.

Je druhý den. Děti vstávají na první kohoutí zakokrhání. Začíná kolotoč plenky, mrkev, kaše, pohádky, písničky (takzvané vymývačky), svinčík, řev a zase svinčík. Zákazy, pláč dětí a následně můj…..

Já chci zpátky ….. :-)

#trip #mamanadovolene #bezdeti #svoboda #letadlo #let #strach #predrazenepivo #letiste #deti #rodice